Adla F.

Učitelka z mateřské školky

„Bydlíme v paneláku a někdy mám pocit, že se tu všichni jen honíme – škola, práce, kroužky… a doma chaos. Jeden syn má ADHD a druhý se mu snaží stačit, takže to bylo věčně jak v bouřce. Když mi kamarádka řekla, ať zkusíme slepice doma, myslela jsem, že se zbláznila. Ale stalo se něco, co jsem vůbec nečekala. Ti malí tvorové vnesli do našeho bytu klid. Najednou mají oba kluci něco, co je spojuje. Každé ráno spolu běží zkontrolovat vajíčka, večer je jdou nakrmit a je to jediný okamžik, kdy jsou úplně v pohodě – žádné hádky, žádné křičení. Jako by se na chvíli zastavil čas.
A víš co? Nezapáchá to, nezabírá to místo a úklid je rychlejší než po rozlitém kakau. A ty vajíčka… děti je občas nesou sousedům „za odměnu“. Najednou se  na nás sousedi usmívají a kluci mají pocit, že dělají něco důležitého.
Nikdy bych nevěřila, že dvě slepice dokáží změnit atmosféru v bytě.
Ale změnily.“

Adéla Ř.

IT specialista

„Bydlím v Brně, pracuju z domova a někdy mě ten byt umlčí víc než celý open space. Je to zvláštní – člověk je sám, ale hlava jede na tisíc procent. Když jsem si pořídila slepice domů, myslela jsem, že to bude jen takový experiment. Ale ony mi nakonec daly úplně něco jiného, než jsem čekala. Dávají bytu teplo. Takové to tiché, jemné, jako když vám kolem nohou chodí kočka. Nejsou náročné, ale člověk ví, že tu jsou. Že se má o co postarat. A mě to drží nad vodou víc, než bych si kdy připustila.
A ještě jedna věc, kterou miluju: se sousedkou jsme si vytvořily vlastní „brněnskou směnárnu“. Já jí dávám slepičí trus na její bylinky do truhlíků — a ona mi na oplátku nosí čerstvou mátu, meduňku a rozmarýn k práci. Je to tak obyčejné, až je to krásné. Je to prostě sousedství, jaký už dneska člověk skoro nezažije.
Když pracuju dlouho do noci a ony si vedle mě popochází, vždycky mě to uklidní. Jako by říkaly: ‚Hele, zpomal, dej si pauzu.‘ A já fakt zpomalím.“